Blog: Dovolená v Řecku 2019

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

“Dovolená bez fotbalu není žádná dovolená“, je heslo, kterého se delší dobu držím a snažím se ho každoročně naplňovat výletem do destinací, kde je fanouškovská scéna minimálně stejně zajímává jako dění na hřišti. Po loňské návštěvě bělehradského derby letos padla volba na Řecko a jeho druhé největší město, Soluň. Každý, kdo sleduje fanouškovskou scénu a nějak jí prožívá, má oblíbené země a kluby podle stylu a kultury fanoušků. Pro někoho může být top stará Anglie, pro někoho zas Polsko, pro mě to bylo vždy Srbsko, Chorvatsko a na pomyslném topu právě Řecko, které se konečně povedlo navštívit.

Přestože jsme celou dovolenou začali plánovat téměř půl roku dopředu, z důvodu losování soutěže a čekání na termíny zápasů jsme nuceni letenky i ubytování zařizovat až týden předem. Celkově organizace řecké Superligy a jejich klubů je téma na samostatný článek. Kdo by čekal, že se soutěž losuje alespoň měsíc předem, jako to bývá běžné u nás, je na omylu. Jednotlivá kola bez přesných termínů byla nalosována cirka čtrnáct dní předem. Konkrétního data a času jsme se dočkali týden předem. Štěstí nám přálo, hned první ligové kolo odehrál ARIS i PAOK na domácí půdě. Ačkoliv ani jednoho nečekal žádný ze zvučných soupeřů, byli jsme naprosto spokojeni. Chaos s termíny zápasů pokračoval dál i čtyři dny před utkáním a PAOK původně hrající v sobotu se přesouvá na neděli, ze které se na předchozí den přesouvá ARIS.

A jako poslední nám zbývalo koupit lístky. Nechtěli jsme ponechat nic náhodě a lístky kupujeme předem po internetu. Nebylo by to správné zařizování, kdyby proběhlo bez problému, takže u pořizování lupenů na Aris nefunguje překladač ticketingové stránky a jsem tak nucen některá slova z řecké abecedy písmenko po písmenku překládat a hádat jejich význam, naštěstí se dílo povedlo. Na stránkách PAOKu vše funguje tak, jak má, přesto si musím vymyslet čísla našich občanských průkazů, protože naše občanky mají devítimístné čísla, kdežto ty řecké dvanáctimístné. Fabulace se povedla, vše je díkybohu zařízené, balíme kufry.

Dvaadvacátého srpna se v šest ráno scházíme a vyrážíme na nádraží. I když jsme oba po středečním flámu, nic nám nebrání a alespoň zlehka doplňujeme tekutiny. Cesta vlakem utíká tak jak má, z hlavního nádraží nám přesně navazuje autobus na letiště, po starostech s nákupem lístků na zápasy konečně příjemná změna. Na letišti se krom drobného zpoždění letadla nic nestalo, tuto část přeskočme a pomalu přistávejme v Soluni.

Letiště v naší cílové destinaci se s tím v Ruzyni nedá vůbec srovnat. Svojí rozlohou je několikanásobně menší, a mnohem zastaralejší. Budova na vyzvednutí kufru a opuštění letiště je velikostně srovnatelná s vlakovým nádražím klasického okresního města. Únavu a unylost z celého dne v letištní budově rozbíjí starší paní, která si splete kufr a z pásu si bere zavazadlo, které patří mému spolucestujícímu. Vínově červený kufr s kolečky chvíli zkoumá, prohlíží ze všech stran. Nic zvláštního se jí nezdá, kufr stále pokládá za svůj a chce s ním odejít. Celá záležitost je za chviličku vyřešena, přesto furt nechápu, že celý systém kufrů na pásu není lépe ošetřen. Záměna zavazadel musí být na denním pořádku. Zvlášť když letí někdo, kdo se v letadle namrdá chlastem, a nebo je úplně blbej i střízlivej a nepamatuje si, co má za kufr jako právě ženská na letišti v Soluni. 

Z letiště do města míříme svozovým autobusem. Hotel, ve kterém budeme další 4 noci pobývat je situován na druhou stranu města, takže si během cesty můžeme prohlížet ulice přilehlé k hlavní třídě. Já tak konám se zaujetím takovým, že si ani nevšímám jak se můj kufr rozjíždí uličkou přes půl autobusu a v parádní rychlosti najebe cestující stojící u dveří do nohou, která sebou div netřískne o zem... Brikulí s kufry bylo na první den až až. Z městské hromadné dopravy vystupujeme a jdeme se ubytovat na hotel. Velkou radost nám dělá, že přímo naproti hotelu je situován nonstop sport bar, který se během následujících pěti dnů stane naší základnou. Hned první den ve čtvrtek se v něm koukáme na kvalifikaci Evropské ligy, kterou hraje právě místní PAOK na Tehelném poli proti Slovanu Bratislava. V nonstopu se šesti televizory bychom hledali volnou židli marně, zápas všichni prožívají, jsou hluční, žádné skandování před televizí jako v Non-plus ultras se však neděje. Černobílí zápas nezvládají, na Slovensku prohrávají 0:1, zklamaní fanoušci odchází z hospody a my společně s nimi.

Druhý den, tedy v pátek, se ještě ligové kolo nehraje, jedeme se tedy vykoupat. Na pláž to máme lodí necelou hodinku cesty. Ta stojí symbolických 5 Euro. Soluň jako taková, zhruba milionová aglomerace, žádné pláže nemá. Celé město, které je jedna velká nudle kolem moře a je opravdu dlouhé (delší než Zlín...), obklopuje betonová promenáda, v jejíž blízkosti stojí například nejznámější městská památka, a sice Bílá věž. Ještě když se vrátíme k městu, tak v jeho centru a jeho okolí je hezké, upravené a uklizené, čím dále se mu vzdalujeme, pocit uklizené metropole se vytrácí. Jasně, můžete namítat, že to stejné je například i v Praze. Každopádně ne v takové míře jako v Soluni, kde jsou zdemolované baráky, rozpadlá auta nebo u cesty se povalující mrtvej, z půlky hlodavci sežranej, pes s prostřelenou hlavou.

Další samostatnou kapitolou jsou obyvatelé. To jsou typičtí jižani. Práce počká, proč se namáhat a vstávat. My jsme se každé ráno budili kolem osmé a začínali pomalu fungovat, na ulici v tu dobu nepotkáte člověka a většina obchodů má zavřeno. Do restaurací lidi přichází až kolem osmé, deváté hodiny a největší hlahol je až v dobách okolo půlnoci. A to se bavíme o všedním dnu. O víkendu si k těmto orientačním časům připočtěte další dvě nebo tři hodiny. Styl života zajímavý, nicméně pro mě totálně nepochopitelný... Asi síla zvyku.

Konečně přichází sobota a s ní to, kvůli čemu jsme vlastně přicestovali. Fotbal, kopaná, calcio, nebo řecky ποδόσφαιρο... Na sobotu připadá utkání ARISu Soluň s OFI Krétou. Cestou na stadion ještě navštěvujeme stadion Iraklisu Soluň, který hraje druhou ligu. Stadion je otevřený, můžeme jít dovnitř. Jedná se o klasický atletický stadion s otevřenými tribunami bez střechy a kapacitou 27 700 diváků. Zajímavostí je, že na stadionu se odehrávaly fotbalové zápasy olympijského turnaje v roce 2004. Kolem stadionu najdeme několik samolepek a nápisů odkazující na fanouškovské skupiny hrdě hlásící se k levicovým názorům.

Cestou na stadion Arisu procházíme kolem Toumby, domácího stadionu Paoku, kde si nás velmi pečlivě prohlíží domácí borec sedící na přilehlé lavičce. Kdyby tak věděl kam jdeme... Po cestě se ještě zastavíme na pivíčko, oběd a cirka tři hodiny před utkáním přicházíme před stadion Arisu. Ten je obklopen mezi baráky, mezi kterými tak trochu zapadá a není z dálky vidět. Zkrátka jdete ulící a najednou stojíte u stadionu pro více než 20 000 lidí. Přestože do zápasu zbývalo ještě několik hodin, hospody a bary byly obsypány lidmi ve žlutých tričkách a dresech. My Stadio Harilaou Kleánthis Vikelídis ještě jednou celý obcházíme a prohlížíme si gráfka v jeho blízkém okolí. Zdi jsou vyzdobeny nejen tématikou Arisu a fanatiků ze Super3, ale také spřátelenými kluby, jimiž jsou Borussia Dortmund a Boca Juniors. V rychlosti ještě doběhneme do oficiálního fanshopu, který je sice dvoupatrový, ale výběr suvenýrů v něm velmi strohý. Jsme tak rádi, že si můžeme koupit alespoň pletenou šálu. Výběr zde byl celkem rychlý a jednoduchý, ve fanshopu byl k prodeji připraven jen jeden druh.

To už ale sedáme do Beer F.C. Aris, tedy hospody, jež je zabudovaná přímo útrob protilehlé tribuny. My usedáme na venkovní zahrádku pod tribunu, odkud pozorujeme příchod dalších a dalších fanatiků ke stadionu. Téměř každý, až na pár výjimek, na sobě měl buďto triko nebo šálu s logem Arisu, značky místních fanoušků Super3 a nebo právě družeb z Dortmundu či Bocy Juniors. My si konečně objednáváme pivko a v tu chvíli přichází asi největší zklamání z celých pěti dnů v Soluni. Představte si, že se táhnete na fotbal víc než 1500 kilometrů od svého domova a v parádním, stylovém klubovém pubu dostanete smrdutý Primátor z Náchoda, ještě ke všemu za čtyři Eura... V průběhu dovči zjišťujeme, že Primátor se točí v ještě pár dalších hospodách po celém městě. No doteď by mě zajímalo, co si o nás řekové myslí, když je tato žbrnda prezentována jako tradiční české pivo...

Zpět k fotbalu, do utkání zbývá cirka půl hodinky, z hospody odcházíme a v rámci podloubí tribuny přicházíme rovnou dovnitř stadionu. Jelikož je stadion obklopen silnicemi a baráky, tribuny nemají téměř žádné zázemí. Když projdete turnikety, vylezete téměř hned u hřiště. V průchodu je jeden stánek s nealko pitím a záchody. Nic víc zde nehledejte. Vlastně ani není třeba, takto to bohatě stačí a k řecké fotbalové kultuře i patří. Sedáme na svá místa s perfektním výhledem na tribunu, kde se nachází kotel, tedy nejzajímavější místo na celém stadionu. Lidé sedící na sedadlech vedle nás zbystřují, když slyší cizí jazyk a hned se vyptávají, odkud jsme, co děláme na fotbale zrovna zde a podobně. Odpovídáme jim, že jsme do Soluně přilítli kvůli atmosféře na Arisu. (Nedělní návštěvu Paoku totálně zatajujeme. :D) Přísedící jsou z naší návštěvy potěšeni a vypráví nám o domácím sektoru. Říkají, že dnešní zápas bude pro kotel velmi speciální. Ještě než si se zeptám proč, představuju si, jak mi poví, že dneska bude sektor pálit pyro celej zápas, nebo že bůhví co se chystá. V tom je moje snění přerušeno větou oznamující smrt jednoho z předních postav celé scény Bocy i ARISu a proto dnes nebudou viset žádné vlajky... Z toho mé i kolegovo nadšení upadá na bod mrazu.

Těsně před nástupem hráčů probíhá v rohu stadionu krátká pieta v podobě pokládání věnců a promítání videí právě s tímto legendárním fanouškem zvaným “Kouk“. Zápas pomalu začíná a na 100 % našlapaný, bohužel opravdu neovlajkovaný, sektor začíná fandit. Jeho nejaktivnější jádro, po většinu zápasu svlečené do půl těla,  se nacházelo ve spodní části tribuny. Po celých zápas aktivních mohlo být cca. 500 – 700. Chorály i vytleskávačky stadionem zněly pěkně, ale něco tomu zkrátka chybělo k dokonalosti. To “něco“ bylo víc hlasů, víc fanatiků. A že nám několikrát za zápas ukázali, jak to opravdu umí!

Když začal fanatizovat celý sektor, byl to řev s atmosférou v našich luzích a hájích nesrovnatelný. Pozorovat celou tribunu jak skáče za ramena nebo třeba vytleskávačku ARIS, byl opodstatněný důvod proč se člověk těšil na fotbal. Škoda jen, že se tahle bouře neudržela déle. Možná tomu nepomohl ani průběh utkání, kdy domácí favorit hrající předkola Evropské ligy již po pár minutách prohrává 0:1 se soupeřem z Kréty. Jak jsem byl mírně zklamaný z celkového výkonu tribuny za bránou, v superlativech by se dalo mluvit o její spodní části snad celé hodiny. Většina z nich do půl těla, neodpuštění si jednoho jediného chorálu, pokřiku nebo třeba jen zvednutí rukou. Právě díky nim byla atmosféra na stadionu dobrá. Na hřišti nevalné kvality se hraje ještě o trochu horší fotbal, ale to je víceméně jedno, stejně po většinu zápasu máme hlavy otočené doleva na tribunu za brankou. Hlavu doprava otáčíme v momentu, kdy mají domácí fotbalisté možnost srovnat skóre z penalty. Tu jeden z domácích špílerů tragikomicky zahazuje, první půle končí 0:1.

Do druhé půle vstoupí domácí přeci jen trochu lépe a srovnávají. Při té příležitosti bouří celý stadion a zpěvné chorály zní opravdu výborně. Během druhé půle se ještě vystřídá pár skvělých momentů s těmi standardními a zápas končí. Na stadion si našlo cestu 12 306 diváků.  Po cestě na hotel polemizujeme, jaké představení jsme od Super3 vlastně viděli. Samozřejmě, pokud si na internetu pustíte videa z derby nebo třeba z finále poháru, absolutně se to nedá srovnávat, ale když si uvědomíme, že šlo o první, ničím zajímavý, zápas ligy proti průměrnému OFI Kréta, který byl navíc ovlivněn smrtí jednoho z předních fanatiků domácích, můžeme být vlastně rádi, co jsme na vlastní oči viděli a jaký support jsme mohli v sobotní večer slyšet. Samozřejmě to nebylo to nejlepší, co kdy můžeme na fotbalových tribunách ve světě zažít, zároveň ale určitě nešlo o zklamání.

V neděli ráno absolvujeme několikahodinovou koupačku v moři a pomalu se chystáme na večerní zápas. Po sobotní návštěvě odvěkého rivala černobílých jsou naše nároky na atmosféru běžného ligového zápasu velmi umírněné. Přeci jen PAOK hraje s Panetolikosem, dalším no name klubem řecké ligy. Na stadion se tentokrát netáhneme pěšky, protože z města jsme viděli opravdu dost, ale sázíme na pohodlnost taxíku. Ty po městě jezdí za velmi slušné ceny a přímo před hotelem máme štafl. Ke stadionu nás veze jakýsi starší chlápek v Octávce, který vydedukuje, že jsme Rusové a má hroznou touhu si s námi popovídat. My rusky neumíme ani hovno, on zas anglicky. V autě panuje parádně trapná atmosféra a já s nedočkavostí vyhlížím Toumbu, abych ho konečně mohl haltnout a zavřít mu hubu penězma.

Do zápasu kousek přes dvě hodiny a všechny hospody v okolí stadionu jsou totálně narvány. Stejně jako předchozí den se jdeme podívat do místního fanshopu. Ten se s tím na Arisu nedá absolutně porovnávat. Rozlohou se dá přirovnat k supermarketu menšího okresního města a regály jsou plné suvenýrů všech možných druhů. Mnohem větší výběr je i v sekci, která zajímá nás. I v přímořském městě je na výběr z několika druhů pletených šal. Jednu z nich vybíráme a jdeme najít hospůdku k posezení, kde nečepují Primátor. Hodinku před zápasem se vracíme do blízkosti Toumby, kde postávají pojízdné stánky s občerstvěním. Nejčastěji si lidi dávají takzvané “suflaki“.  Jedná se o jakousi grilovanou masovou tyčinku v housce, do které vám dle vaší libosti přidají rajče, sýr, porci hranolků a kdesi cosi jiné. Klasická grilovaná klobása to samozřejmě není, ale i tak palec nahoru – za tři Eura dobrá sváča.

Pomalu vcházíme na stadion. Přes drobné kontroly přicházíme po schodech do útrob hlavní tribuny, ve kterých jsou zabudované bufety s odbavovacím systémem, kdy u jednoho okýnka zaplatíš a u druhého se pití vydává a podobně. Celkově, před cestou jsem bral ARIS i PAOK na stejnou úroveň, jakožto dva klasické kluby. Každopádně srovnáme-li zázemí před stadionem, v jeho útrobách, fanshopy či stadiony samotné, rozdíl je zde obrovský. Asi nejlépe se situace v Soluni dá přirovnat k pražským klubům. Zatímco PAOK je taková řecká Slavia, o Arisu by se dalo mluvit jako o Bohemce. Samozřejmě velmi nadneseně, ale ten rozdíl je podobný.

Usedáme na hlavní, opět máme nejhlasitější sektor na stadionu po své levici. Stadion se před zápasem krásně plní, sektory GATE4 jsou našlapané k prasknutí a zbytek stadionu je taky velmi solidně zaplněn. Pár minut před utkáním stadion začíná bouřit a jsme unešeni... Oproti včerejšku je to jako 100 a 0. Několik tisíc aktivních fanatiků bouří a jde opravdu o nepopsatelný řev, nesrovnatelný i třeba s tím, co jsem slyšel v Bělehradě na derby. Perfektně ovlajkovaný kotel několika desítkami menších či větších vlajek utichá a celý stadion zvedá ruce, přichází legendární předzápasová vytleskávačka. Ta má neuvěřitelné grády, stadionem zní ozvěna. Ve výborné, nekolísající, atmosféře zápas pokračuje dál a po necelé půlhodince hry se domácí dostávají do vedení. Je škoda, že utkání řecké Superligy se odehrávají bez přítomnosti fanoušků hostí. A snad protože možnost mimofotbalových radovánek chybí i dvoum pánům v letech sedících pár řad námi, začnou se nejdříve napadat verbálně a po chvíli i nonverbálně. Tahle taškařice dvou dědků zaujme téměř celou hlavní tribunu a tak posledních pár minut před ukončením první půle největší pozornost strhává tribunový fight 1 vs 1 mezi fanoušky domácích omezený do věku 65 let. Ten přeci jen ukončuje sekuritka a starci tak utkání dopozorují v klubovém smíru. I v druhé půli se Toumbou nesou chorály v neuvěřitelné kvalitě. Do toho několik desítek mávacích vlajek neustále nad hlavami. Takhle vypadá kvalita. V utkání se PAOK dostává do dvoubrankového vedení, které těšně před koncem Panetolikos opět krátí na rozdíl jediné branky. Domácí fotbalisté i bez Miroslava Stocha zápas před necelými osmnnácti tisíci fanoušků dotahují do vítězného konce. Po velmi strohé děkovačce se většina lidí zvedá a odchází ze stadionu,. Tak činí i dnes vynikající Gate4 a jsme nuceni se smířit s absencí jakékoliv pyrotechnické vložky, která by utkání dodala pomyslnou třešničku na dortu.

Cestou z fotbalu nejsme nuceni přemýšlet o tom, jaké to bylo, protože představení domácích bylo opravdu výborné. PAOK v sobě má jakýsi kult, který ho staví do jasné jedničky v Soluni. Pokud jsem na Arisu vzpomínal lidi v tričkách Bocy a Borussie, nemůžu opomenout ani množství lidí s emblémy Partizanu na Toumbě. Tyhle družby napříč světem mě baví a je radost vidět, že je ctí i samotné kluby. Přátelské zápasy například mezi Arisem a Bocou nebo Partizanem a PAOKem jsou toho jasným příkladem.

Poslední večer v Soluni chceme omrknout místní noční život, jdeme se na chvíli podívat do originálního českého baru ve městě. Po zjištění že zde čepují Primátor moc dlouho nezůstaneme a vracíme se za naší oblíbenou milfkou do nonstopáče naproti hotelu. S tou se v nočních hodinách loučíme a slibujeme, že se do jejího pajzlu ještě alespoň jednou v životě vrátíme.

V pondělí po obědě letíme domů. I přes drobné zpoždění cesta probíhá bezproblémově a v podvečer přistáváme na Ruzyni. Pětidenní návštěva Soluně se dá hodnotit jen a jen pozitivně. Ačkoliv se jednalo o můj suverénně nejdražší groundhopping v životě (Jen letenka stála něco málo pod devět tisíc.), není důvod litovat jedné jediné koruny. Ačkoliv nás na fotbalech potkalo pár neduhů a nedorazů jakožto absence pyra nebo třeba výše zmíněných vlajek na Arisu, z pětadevadesáti procent převládá nadšení. Navštívili jsme zápasy dvou tradičních klubů s obrovskou fanouškovskou kulturou a dobrou atmosférou, která panovala i v úplně řadových utkáních. Dá-li se hovořit o další návštěvě Soluně, nebudu nutně hledat termín, kdy hrajou oba kluby doma s průměrnými mančafty. Příště už jen na Toumbu buďto v rámci evropského poháru nebo ligového šlágru ať už s Panathinaikosem, Olympiakosem nebo přímo s Arisem, protože v těchto zápasech je potenciál vidět ještě mnohem víc, než čeho jsme byli svědky. Paokara nás učarovala, je to skutečně o level výš než na stadionu o kilometr vedle... A vrátit se musíme taky proto, že slib kozatý výčepní z nonstopu se zkrátka neporušuje.

Tomas Budweis

Autor: Blog